O mně

Miluji pohled na svět přes hledáček foťáku. To napětí jakéhosi vnitřního chvění při hledání správného záběru před zmáčknutím spouště fotoaparátu v tom pravém okamžiku. Jeden cvak a člověk zachytí již nikdy se neopakující okamžik.

Co si od útlého dětství pamatuji, tak se u nás doma stále řešilo, co je dobrý záběr, jak velkou roli hraje světlo. Moje mamka totiž byla novinářkou v novinách, kde píšící redaktoři také fotili a táta měl už v devadesátém roce video firmu. Nebylo proto žádným divem, že jsem v osmé třídě začal natáčet videa skejťáků, které jsem si sám sestřihl, ozvučil a zveřejnil na webu, aniž by o tom rodiče věděli. Zpracovával jsem je totiž v úplně jiném programu než pracoval otec, takže v tomto směru jsem byl samouk.

Nějak přirozeně proto vyplynulo, že jsem se vyučil fotografem. Ve Střední škole služeb ve Vizovicích jsem se naučil klasickému fotografickému řemeslu. Zpracování černobílé fotografie se zvětšovákem a vývojkou, portrétní fotografii v ateliéru i reklamnímu žánru focení produktů. Jasné, že dnes všichni fotí digitály, ale já si jako lahůdku rád něco nafotím i na film a poté ve fotokomoře vyvolám a zvětším podle svých představ sám.

Díky prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, jsem velmi záhy zjistil, že kromě dobrého záběru a světla je třeba vybrat také téma, které zaujme. Měl jsem štěstí, že jsem už za studia začal spolupracovat s různými médii. Pro tehdejší projekt PPF Média jsem jel dokumentovat rozloučení Poláků s oběťmi leteckého neštěstí u Smolenska. Bylo mi tehdy sedmnáct, máma mně půjčila svou profesionální techniku od Canonu, koupila lístek na vlak, dala finance na přežití pár dnů v zahraničí a já vyrazil do Varšavy a poté také do Krakova. Jednou z rad, které mi dala, byla, že mám být v noci na ulicích a vše dokumentovat, že se vyspat potom mohu doma. A měla pravdu. Zážitek pro mne byla už jen akreditace, když jsem vedle sebe viděl a mohl mluvit se špičkovými fotografy, jejichž fotky jsem do té doby obdivoval jen na webu, v novinách a časopisech. A myslím, že se mně podařila i docela slušná kolekce fotek, přičemž jedna z nich mně vynesla první ocenění v soutěži Czech Press Photo v kategorii juniorů.

O rok později jsem si v závěrečné práci ve škole zvolil téma Stáří. Do kontrastu jsem tenkrát postavil ty, kteří dožívají svůj život ve svých domečcích, kde prožili celý život a jejich kolegy, o které se nechtěl nikdo postarat, a tak skončili v domovech důchodců, které se jim staly jen čekárnou na smrt. Tři z těchto fotek opět uspěly mezi juniory na Czech Press Photo.

Za snad ještě větší výhru jsem ale považoval, když jsem byl hned po škole přijat jako fotoreportér v brněnské pobočce MF DNES. V té době jsem už ale externě spolupracoval také s www.aktualne.cz . Miluji práci fotoreportéra, jehož úkolem je udělat nejen ty nejlepší a ojedinělé záběry, ale musí se o sebe v terénu postarat. Předvídat, co se může stát, být připravený na nepředvídatelné.

Vážím si také spolupráce s Arcibiskupstvím olomouckým, které mi dalo v roce 2013 důvěru dokumentovat práci nemocničních kaplanů. Díky tomu jsem mohl být několik měsíců v kontaktu s lidmi, kteří slouží těžce nemocným a umírajícím. Vznikla výstavní kolekce, které poté dva roky putovala napříč Českou republikou a k vidění byla například i na Pražském hradě.

Cenná pro mne byla spolupráce se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti i brněnskou Husou na provázku. Divadlo mne fascinuje, protože je tak proměnlivé, plné emocí a nečekaného.

V současné době jsem fotodokumentaristou Moravského zemského muzea v Brně. Jsem otevřený všemu novému. Ke každé zakázce přistupuji s respektem a mimořádným nasazením nafotit vše nově a ojedinělým, neotřelým pohledem.

 

Theme — Timber
2018 © Na veškerý obsah webu se vztahuje autorské právo. Je zakázáno šířit obsah webových stránek bez výhradního svolení autora. Autorem všech fotografií je Filip Fojtík.
Back to top